Giro de Moravia 2005

A máme za sebou další, nyní již třetí ročník popularního okruhu Giro de Moravia.
Protože spousta věcí se nezměnilo, začneme od těch tradičních, přes které se dostaneme k oněm očekávaným zábavným momentům.

Nejprve tedy trasa.
Opět byla rozdělena na tři dny.
První den vedl z Brna (kde byl jako obvykle sraz na Kšírové) přes Pouzdřany, Lednici a Hodonín do Strážnice. Druhý den jsme vyrazili směr Bzenec, Korytčany, Morkovice-Slížany, Němčice nad Hanou a šup do Prostějova. Poslední den nás neochvějně směřoval na Blansko. Tam jsme však nedojeli, neb jsme za Jedovnicemi odbočili na Olomoučany a přes Adamov jsme znovu dorazili do Brna. Ještě snad zepár technických dat. Trať byla znovu cca 300 km. Čistý čas jízdy byl zhruba třináct hodin. Průměrná rychlost byla kolem 23 km/h, maximální 64 km/h. Takže je jasné, že tentokrát to nikdo nikam nehnal.

Účastníci a jejich výstroj

Nejprve snad kolik nás jelo. Tato informace je od předešlých ročníků asi nejrozdílnější. Tento rok nás jelo sedm. A to ještě Ruby odřekl na poslední chvíli a Honzíka zklátil zánět podbřišnice. Ovšem i tak bych řekl, že to je proti obvyklé trojce docela dost. Takže abychom se dostali k tomu, kdo tedy jel.
Jako obvykle jsem jel já (pro ty kdo mě náhodou neznají:) UFAFil). Znovu jsem měl své MTB GT Avalanche. I když od posledního Gira prodělalo mnoho úprav a je to skutečně velmi dobré kolo. Doufám, že toto Giro bylo poslední na horském kole. Dalšími veterány byli absolventi prvního ročníku. Koča na svém Fortu a Minďa na svém Favoritu (tady musím říci, že mě znovu překvapil, protože to "kolo" je rok od roku horší ovšem letos je z něj již téměř pojízdný vrak). Dalším veteránem, ovšem tentokrát absolvent druhého ročníku byl Dušan Volejník. I on jako loni jel na svém Authorovi Kinetic. A pak už tu byli noví jezdci. Dušan z Pohořelic na trekovém Schwimu, Hermiona (aka Alenka) na Authorovi Basic a Kudla na blíže neurčeném pravděpodobně horském, za to však určitě černém kole (musím říct, že mu taky vzdávám hold, na takovém kole bych se asi bál jet do obchodu, natož Giro). Když už víme kdo a na čem jel, tak si řekněme jak to tedy vypadalo.

Jak jsem již napsal, prvotní sraz byl na Kšírové v Brně. Tady byl sraz pro mě, Dušana V. a Koču. Společně sme pak vyrazili do Pouzdřan, kde jsme měli mít sraz s Hermionou. Samozřejmě jak bývá dobrým zvykem žen, tak jsem si udělali malou přestávku než přijela. Čekání nám okořenil jakýsi černý pes (vypadal jak černé labrador), které se rozhodl, že nás teda bere. Naštěstí našemu tempu pak už nestačil a tak jsme ho v pohodě setřásli. Počasí nám přálo a tak jsme celkem bez problémů dorazili do Lednice. Celkem bez problémů. Mě se totiž z kola linul podivný zvuk a tak jsem vyhledal odbornou pomoc (v tomto případě ne psychiatra:) ). V servise mě řekli, že to je určitě výpletem a že potřebuje tak hodinu. Čekat se mě nechtělo a navíc jsem věděl, že v Hodoníně budem čekat na Kudlu a tak sme jeli dál. V Hodoníně mě řekli, že výpletem to určitě není a tak sem to přestal řešit. U Hodonínského Kauflandu na nás čekal zmíněný Kudla a tak sme se znovu dali do pohybu. Našemu přesunu do Strážnice už nebránilo vůbec nic. Ve Strážnici jsme se rozhodli, že nejprve zkusíme ubytovnu, v které jsme spali první ročník. Nabídli nám postel za 150kč na noc a tak sme se rozhodli zůstat. Ubytovali sezobli zbytky zásob a vrhli se do víru maloměsta. Jako každý rok jsme šli do restaurace Skanzen. Jedli však pouze Dušan V. a Koča, kteří s kvalitou jídla příliš spokojeni nebyli. Ovšem všichni jsme byli velmi spokojeni s kvalitou číšnic:) Po večeři jsem šli na pivo na zahrádku na náměstí. Tady nás zastihl i Minďa s Dušanem P., kteří vyjížděli až několik hodin po nás. Všecko by pravděpodobně dobře dopadlo, kdybychom tam nepotkali jakousi paní, která nás zavedla do viného sklípku. živá hudba, příjemná atmosféra, pěkné. První skupina odešla v jednu a druhou jsme slyšeli přijít o půl paté ráno. Jistě si dokážete předtavit, jak se jim ráno asi jelo.

Druhé den se nám udělalo pěkně hned z rana. Slunko pařilo jak sviňa a tak sme se po zakoupení snídaně moc nezdržovali (asi jenom tak, jako když čekáte na někoho kdo přijde dom skoro o pěti a o pul osme vstává:) ). Každopádně nás čekal nejnáročnější den. Naštěstí jsme hned na začátku špatně zahly a tak sme za cenu drobné zajížďky objeli první velké kopec. Ty další však již bohužel ne:) Silnice nám pod koly rychle ubíhala a tak sme brzy dorazili do Korytčan, kde jsme dali první přestávku. Posilnili sme se výbornou kofolou a vyrazili vstříc obávané K2. Nechcu machrovat, ale jako obvykle jsem ji vyjel prvni:) Nahoře jsme počkali na ostatní a rozhodli jsme se, že někteří pojedou napřed, aby zjistili jak to bude v tom kempu. Takže jsem s první skupinou, ve které jel ještě Dušan, Koča a Hermiona vyrazili směrem k cíli. U Němčin už nám v cestě nestál žádný kopec a tak nám cesta příjemně ubíhala. Zpestření nám přinesli u Prostějova paragáni, kteří využili pěkného počasí a v letadle je už nic nedrželo. Přes Prostějov jsme projeli překvapivě rychle a tak jsme se během chvíle dostali do Plumlova. Chata byla zarerervovaná podle plánu a tak se ubytovat, hop pod sprchu a rychle na večeřu. Nejpopulárnějším jídlem večera se stala Královská mísa což byli steaky tří barev a jako desert palačinky. Zkrátka pohoda. Šli jsme brzo spát a tak se nám stávalo velmi dobře.

Poté co nás však většina sedla na kolo už sme takové nadšení necítili. Vyklusali sme na náměstí do naší oblíbené snídaňové samoobsluhy a už sme dlabali. Bohužel snídaně byla i časem rozlučky pro Dušana P. a Kudlu, kteří museli jít do Prostějova na vlak. Ani náš odjezd se neobešel bez komplikací. Sotva sem vyrazil a sjel schodek už na mě DUšan zoufale křičel ať zastavím, že mám prázdné kolo. Tak sem o šlajfnul, vypnul pravou nohu a slítl do leva. Poté co se ostatní přestali smát jsme tedy zjistili, že mám skutečně přední kolo píchlé. O nějaké trny. Prostě pech. Tak sem přehodil dušu a konečně sme vyjeli. Hned na začátku se nám do cesty postavil nepříjemnou dvanáctkou začínající sedmi kilometrový kopec k vysílači. Ve finále dvanáctistupňového stoupání si to vedle mě profičel borec na silničce a hned za ním Koča. Uviděl sem je v podstatě až na hoře. Pod vysílačem sme si odpočali a vědouc, že před námi již žádný kopec není vyrazili dál. V Jedovnicích sme se zastavili v cukrárně a jeli dál. Náš původní cíl sice bylo Blansko, ale nakonec jsme se rozhodli, že uhneme na Olomoučany. Projeli sme je a přes Adamov sme dojeli na oběd do Bílovic. Cestu nám a hlavně Dušanovi V. zkomplikovalo maličké kotě, které sme našli uprostřed silnice a Dušan je vzal sebou. A nakonec až úplně dom. V Obřanech sme se definitivně rozdělili. Dušan je na Bystrc, Hermiona na Hustopeče (kam teda mimochodem dojela až v pondělí:) ) a já s Minďou a Kočou sme ještě šli na večeřu a pak i mi domů.

Takže takto vypadal třetí ročník Gira de Moravia. Znovu stálo za to a byl to perfektně strávený čas.
Doufám, že se příštího ročníku zúčastní všichni a mnoho dalších.